František Matoušek (1967) patří mezi ty zásadní české umělce, jejichž spolehlivým poznávacím znamením je unikátní technika, která se postupem času stala do značné míry synonymem jejich tvorby. V jeho případě se jedná o kombinovanou práci s džínovinou. Ta na jednu stranu spočívá v definování obrazu pomocí precizního vytahování bílých nití z textilní osnovy, na druhou v malebných zásazích, které dohromady skládají výslednou kompozici. František Matoušek tím volně navazuje na modernistickou linii osvobozeného individualismu, kterou do výtvarného umění přinesl postimpresionismus a po něm ji rozvinuli především umělci Pařížské školy a následná avantgardní hnutí.

Vzhledem k tomu, že se jedná o první výstavu Františka Matouška na Slovensku, je její záběr širší než je u něj obvyklé a zahrnuje celé poslední desetiletí, aby bylo možné sledovat jak se proměňoval jeho rukopis, formáty i témata, počínaje rozměrnými obrazy jeho dětí ze série Kinderterapie z roku 2011, na nichž je podklad zbavený všech bílých nití, takže malba vystupuje z do temna vytrhané plochy. Nechybí ale třeba ani portréty jeho oblíbených umělců – metodického fanatika Georgese Seurata a věčného outsidera Camilla Pissarra, nebo obsesivně zpodobňovaná tvář Geraldiny Chaplin ze stejně tak drsného jako bolestného dramatu Carlose Saury z roku 1976 Starý dům uprostřed Madridu.

A pak jsou tu důležitá místa – ostrov Grande Jatte ze slavného Seuratova pointilistického plátna, brooklinské pobřeží Coney Isladu, jedno z posledních útočišť evropských hippies Benirràs Beach na Ibize, kde nějaký čas žila i Nico, kterou František Matoušek také několikrát zpodobnil, ale stejně tak zklidněné zákoutí u Berounky, kam opakovaně chodil malovat během loňské pandemie. Není se ani čemu divit, sám se pokládá především za krajináře a všechny svoje outdoorové obrazy navzdory očekávání vytváří v plenéru. Chce dělat věci tak, jak se má, nemá rád pózy a neschovává se za velká slova. V podstatě vším co dělá vypráví příběhy, protože bez příběhu nic není….