Martti Aiha/FI, Petr Císařovský/CZ, Kurt Gebauer/CZ, Roland de Jong/NL, Martin Kocourek/CZ, Katarína Kissoczy/SK/CZ, Erna Masarovičová/SK, Peter Roller/SK, Matej Rosmány/SK, Jiří Šorm/CZ, Dionýz Troskó/SK, Eelke van Willegen/NL

Na počátku dění, které sleduje tato průřezová výstava, byla dvě jména. Jména dvou tvůrkyň, které značnou část své tvorby zasvětily kovu, ať již v drobném komorním provedení coby kovového šperku, tak v monumentálních pracích, které výrazně obohatily či stále naplňují veřejný prostor. Jména matky a dcery, Erny Masarovičové a Kataríny Kissoczy, připomínají vzácné spojení originality, invence, energie. Současně však jsou nositelkami příběhu poznávání, uznání, úcty, dokladem nesmírné energie a naplněných cílů.

Erna Masarovičová byla bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností moderní slovenské tvorby šedesátých až osmdesátých let minulého století. Historici umění jí považují za výraznou osobnost zakladatelské generace moderního slovenského sochařství. V obou tvůrčích oblastech, ve kterých se pohybovala, u šperku i u velkých realizací, byla jedním z těch autorů, kteří razantně zabouchli dveře za doznívajícími rudimenty primitivního realismu, vyžadovaného coby služba totalitnímu režimu. Svými pracemi odhalovala a zobrazovala rozpolcenost našeho jednání i naší existence v oněch rozporuplných dobách, k čemuž jí vhodně pomáhal jí preferovaný materiál, kov. Ten předává dílům Masarovičové tvrdou formu sdělení, což potvrzuje i jeho materiálová struktura a barevnost. Suverenita zpracování nejen vzbuzuje obdiv, ale také stvrzuje výsledný účinek. Rozvinula a prosadila techniku svařování a řezání ocelových plátů.

To vše se navíc odehrávalo v sugestivním a inspirativním prostředí vlastního ateliéru a domu, který si Masarovičová s manželem v šedesátých, dnes tolik vzpomínaných letech dočasného kulturního a politického uvolnění a vzepětí vlastnoručně postavili. Tady je na místě dnes již až roztomilá vzpomínka Kataríny Kissoczy: „Moji rodičia – mama sochárka a otec strojný inžinier s ambíciou architekta – si vedeli vytvoriť prostredie s atmosférou, ktorá je aj z dnešného pohľadu jedinečná. Dom v Bratislave, v ktorom sa nachádza aj mamin ateliér a kde bývajú každoročne sochárske sympóziá, sa staval metódou handmade, lebo v rokoch 1964–1967 nebolo možné dostať stavebné materiály. Spomínam si napríklad, že akurát vtedy sa nedali kúpiť tehly a rodičia museli zohnať použité. Viac však vtedy zavážila remeselná zručnosť a invencia.“

Ten v celém příběhu hrál a stále hraje vzácnou roli – propojuje nejen fyzicky prostor, kde díla vznikala a dodnes vznikají. Časová mezera v tomto příběhu hraje důležitou roli. Zatímco matka (E. M.) zde tvořila v letech 1967–2008, dcera (K. K.)začala atelier využívat po roce 2009, i když její samostatná tvorba a výstavní činnost započala už v roce 1984. Její díla využívají kovový odpad, pracuje se svařováním, řezáním a s ohýbáním materiálu, do svých děl navíc vnáší novou barevnost a humor. Je dobré připomenout, že K. K. používala a používá identické nářadí, velmi často vkomponovává do svých děl i zbytky matkou nepoužitých materiálů. Její díla jsou určena převážně pro venkovní prostor, tak jsou materiálově i rozměrově koncipována.

Výše zmíněná časová pauza ve využití ateliéru, který je mimochodem po letech intenzivního používání sám o sobě vlastně mimořádným sochařsko-architektonickým artefaktem, pomohla K. K. posunout docenění a vnímání kvality a síly matčina díla a vlastně nastartovala tvůrčí dialog mezi oběma umělkyněmi. Dcera (K. K.) toto poselství doslova zhmotnila založením mezinárodního sympozia SEM, které se od zmíněného data letos konalo již po desáté. Sympozium má jasné cíle – pokračovat a dále rozvíjet odkaz práce s kovem, a to v obou směrech – v projevu komorním i monumentálním. Inspirace dílem obou tvůrkyň je tady samozřejmě jednoznačná. Tomu ostatně také (K. K.) podřídila i výběr hostů a kurátorů jednotlivých ročníků této akce. Hned od počátku dbala i na mezinárodní kontext – v ateliéru a v obytných částech domu se vystřídala řada nejen českých tvůrců – sympozium SEM hostilo autory z Německa, Polska, Finska, Holandska, Británie, ze Spojených států, z Francie i dalších míst. V týmech autorů, kteří tvořili na místě vždy zhruba dvanáct dní a kterým navíc zprostředkovala nejen materiál, ale také případnou technologickou pomoc, bylo vždy proporčně vyvážené složení šperkařů, sochařů a navíc místo dostal vždy i jeden malíř. Mezi stále spolupracujícími jsou i slavní slovenští fotografové a filmaři, kteří zpracovávají dokumentaci a vytvářejí vlastní osobitá díla.

Oněch deset let potvrdilo životnost projektu, jeho odůvodněnost, kvalitu a trvanlivost. Vytrvalost, tvrdohlavost a pracovitost Kataríny Kissoczy a jejích nejbližších spolupracovníků pomohla k etablování existence sympozia na slovenské, bratislavské a také na české výtvarné scéně. Bez velikého humbuku tu existuje originální projekt, ilustrující možnosti svobodného, nikým nekorigovaného a nedirigovaného procesu tvorby a prezentace.

Před dvěma lety jsem ve své úvodní řeči k zahájení vernisáže děl, vzniklých na osmém sympoziu SEM, srovnával pořadatelku Katarínu Kissoczy s prací sběratelky, bohémky a filantropky Peggy Gugenheimové v Benátkách. Sejné středomořské dny a večery a takřka benátská atmosféra se zopakovala i letos. Jednoho večera však potichu poznamenala paní Kissoczy, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Napadlo mi, abych se starým pořekadlem tvrdě polemizoval – vždyť přece K. K. vstupuje do stejné řeky tento rok již po desáté. Ona vlastně v té řece přímo plave, a zcela zjevně úspěšně, protože se projektem neutopila. Pokračuje v plavbě, navazujíc na zakladatelskou roli své matky, nabíjí sebe i své blízké i vzdálenější okolí nezkrotnou energií, která se dobíjí neustále novými zralými i mladými tvůrci, kteří jsou přitahováni cortenovým projektem stejně jako při jeho zahájení v roce 2009. Havel kdysi vrátil do českého jazyka krásný pojem – smysluplnost. A to je právě tento případ.

Soustředěnému pozorovateli pak neuniknou rozdíly, kterými se jednotlivé ročníky sympozia přece jenom liší. Nejenže sochařskou práci s kovem a dalšími materiály doplňuje i malba, ale setkáváme se zde s dalšími díly, která rotují okolo původních zadání, s fantazií a úspěchem. Letošní dávku děl ovlivnily i práce nejmladších autorů, kteří přinášejí větší míru fantasknosti, křehkosti a citovosti. Možná také zcela jiný úhel pohledu na zadání a zpracování.

K. K. spolu s galeristkou Zuzanou Weissovou připravily výběr zajímavých prací účastníků minulých sympozií, přičemž samozřejmě ta opravdu prostorově náročná díla zde nemohla být umístěna.

Josef Vomáčka, kurátor

autorka projektu: Kata Kissoczy